Prasečí čumáček

Nevim kdy a jak to bylo, ale nakonec sem byl tak nějak přihlášenej na Prasečí Čumáček (zajímavej název pro nejhustčí, nejznámější, nejhezčí a nejnevimcodalší - podle pořadatelů - závod přinejmeněím v Evropě, ale spíš po celym světě a vesmíru).

Po troše ježdění do kopce (naštěstí autem) sme s Terezou skončili na hřebeni Ještědu v nadmořský výšce - to vim přesně - docela dost metrů nad mořem. Přinejmenšim sem měl pocit, že aute vyjíždíme na nějakou alspkou třítisícovku. Centrum závodu bylo perfektně vybraný - horská louka s výborným výhledem do krajiny, snad jenom ten vítr by se dal trochu stlumit (ponaučení pro organizátory na další obročník).

Začátek prezentace se trochu protáhnul, ale nebylo to na škodu, alespoň stačila dorazit většina závodníků. Po prezentaci, výkladu trati a rozlosování startovních čísel následovala volná zábava v přilehlém penzionu/restauračním zařízení, ale většina lidi šla spát. Ovšem až na hlavního pořadatele, jednu závodnici a ještě nekoho, kteří se rozhodli spříjemnit ostatním spánek ve stanu hudební produkcí u ohně.

Závod startoval ve 4 ráno, takže sme vstávali ve 3. Když sem vylezl ze stanu, všichni ještě spali a tak sem měl strach, jestli start ve 4 není jenom past na lidi, který to jedou poprvý a nevěděj, že to je jenom sranda, žádnej závod se nekoná a jenom se bude chlastat. S postupem času se to ale venku začalo hemžit lidma a tak mi došlo, že závod opravdu bude. Jinak venku byla kupodivu tma a zima.

Závod opravdu odstartoval ve 4 +- pár minut. S Terez sme vymyslieli určitě nejlepší možnej postup a hnedka vyrazili na Ještěd, kam sme pravděpodobně dorazili jako druhý a mohli si vychutnat východ slunce na tak krásnym místě. Z Ještědu sme to vzali super sjezdíkem dolu na jižní stranu hřebene (myslim že buď modrou nebo zelenou barvou - v mapě by se dala zaměnit i za černou). Pak sme s většíma či menšíma problémama pobrali pár kontrol na kole a když sme v 7 dorazili jako první na lezení, měli sme v nohách už asi 30km. Lezení bylo v pohodě a oba sme se překvapili, jak nám to šlo.

Z lezení sme to "napálili" na brusle. Protože sem cyklista a ne bruslař, nechal sem jet Terez 2 kolečka a sám sem jel jenom jedno (musel sem jí trochu utahat, aby mě uplně nezničila). Brusle nakonec byly ještě brutálnější, než se dalo očekávat. Jedno kolo bylo asi kilák a půl. Po rovině a na asfaltu!

Další sme vzali downhill. No spíš by se to mělo jměnovat uphill, protože do kopce sme to museli tlačit a následnej sjezd nebyl nic závratných. Při technický disciplíně sem ale ukázal, jakej sem kabrňák, když sem udělal pád pro přihlížející - samozřejmě tak, abych neshodil překážku a nepřišl o body. Terka zase dostala křeče, takže sme pak museli zvolnit.

Z downhillu sme po konzultaci s pořadatelem zvolili postup sjezdovkou nahoru na hřeben a potom směrem na kanoje. Nebyla to ovšem dobrá volba, protože než sme to vytlačili, tak to zabralo docela dost času a sebralo dost sil. Varianta sjet dolu a pak vyjet cestou nahoru na hřeben by byla lepši. Z hřebene sme pak sjeli zelenou stezkou na Machnín (nebo něco podobnýho). Tenhle sjezdíl byl uplně něco jinýho, než disciplína downhill - kamení, kořeny a navíc byl docela dlouhej... tady sem si čvachtal čumáčkem jak prasátko...

Ke startu orienťáku, odkud sme se museli vydat ke kanojím sme dorazili pozdě a kriticky sem ohodnotili naše běžecký schopnosti, že ty dva kilometry za 10 minut neuběhneme a proto sme se vydali rovnou na orienťák. sice sme vůbec neběhali, ale šlo to docela dobře. Až na jednu kontrolu, kterou sem nenašel. Pak nás to nějak přestalo bavit a tak sme se vrátili...

Střelba se nám taky vydařila - já sem přímo čarostřelec a Terka ještě větší.

Pak jsme vyrazili přes pár kontrol k Liberci na další orienťák. Obvzlášt v Liberci bylo mapování docela těžký, ale nakonec sme všechno našli a dorazili na orienŤák. dostali sme vrstevnicovou mapu a 30 minut limit. První kontrolu sme našli relativně v pohodě. Na druhou sem chtěl jít podle vrstevnic (byl sem línej to zaměřovat buzolou, kor když to podle měřítka, co mi řekl pořadatel mělo být jenom 200m). No ztratili sme se pěkně. Když sme pak vylezli na kopec, kde sem si myslel, že se zorientuju, abych se našel, bylo mi jasný, že už se nikdy nenajdu, pokud se nevrátíme zpátky na start. Tam sme ale došli taktak v limitu. Ostuda pěkná, budu muset víc trénovat.

Z orienťáku už sme měli přes pár kontrol naplánováno dostat se do cíle. Jedna asi půlhodinová bota v liberci (nebylo to mojí vinou, ale mapa byla špatná ;) ) nás uplně rozhodila a tak sme jednu další kontrolu vynechali a jeli rovnou do cíle.

Dorazili sme asi půl hodiny před limitem. Já teda měl po těch 13 a půl hodině docela dost a myslim, že Terka taky. Tak sme si dali za 20 bodů super čili papričku na povzbuzení a šel se převlíknout, protože sme lehce zmokli.

Večerní zábavu sem čekal poněkud bouřlivější, ale všichni asi byli unavený. Ovšem až na Vokouna (hlavní pořadatel), který překvapil jako multiinstrumentalista/showman, když střídal trumpetu s kytarou a předváděl při hře na kytaru kreace, za který by se nestyděl ani Angus Young z AC/DC.

V neděli ráno se pak všichni sbalili a vypadli.

Resume: Závod - hustej a výbornej, přitom pohodovej. Místo závodu výborný - jak hospoda U Šámalů tak i přilehlá louka a vůbec ještědskej hřeben. Jestli budu moc, tak za dva roky jedu znova.

A ještě odkaz na stránky závodu: http://vokurka.cz/cumacek.

Galerie

	Před prezentací	Bádání nad mapou		To sou ty, co ostatní nenechali spát a rušili noční klid :)
Budíček		Znásilnění na skále
Přísaha fair-play na prasečí čumáček	Pokyny k závodu			Někdo střílí radši naslepo
Organizátor budí spáče	Vypadalo to, že někteří radši pojedou autem
			Komentáře: 2	Ideální počasí na brusle
Afterparty
Papričky byly opravdu pálivý			Vítězové
Ocásci		Skok na předním kole	Pád kolem kolíku

Diskuze