Aussois 28.1. - 6.2.

Den první

Startovali sme z Prahy v pátek večer. Protože jsem předpokládal, že v autobuse proběhne seznámení s ostaními členy grupy (znal sem tam jenom Ivicu a Láďu z asi 25 lidí), dostatečně jsem se předzásobil chlastem. Na srazu na hlaváči jsem byl jako jeden z prvních a až zbytečně brzo. Byl tam jenom Pája, se kterm se se hned seznámil. Během nastupování do autobusu jsem zjistil že naše maxigrupa je rozhozená po celym autobuse (byl už částěčně obsazen z Brna). hned se mi taky podařilo se seznámit a vyžebrat trošku slivovice od lidí, kteří ani nebyli z naší skupiny. No prostě sem byl zase jednou komunikativní. Taky sem zjistil, že s Janou se znam z hodin psychologie, kde mě zaujala při prezentaci.

Po usazení jsem se začal seznamovat s okolesedícími členy i nečleny naší skupiny a odstartoval i řízenou konzumaci, která se mi po několika hodinách stala osudnou, když sem pod vlivem dehydrace musel vyžádat neplánovanou chcací zastávku, protože by ten tlak neudržela ani Slapská přehrada. Ó ta úleva. No nic.

Přes noc sem toho moc nenaspal, protože sem se nějak nemohl poskládat do spací polohy.

Den druhý

Do Aussois jsme se dostali kolem třetí hodiny (oproti plánovanýmu poledni - řidiči to například brali zkratkou přes město, než aby to objížděli po dálnici, takže se 2x vraceli apod.).

Taky sem zapomněl napsat, že celou cestu se nám o zábavu staral zmocněnec cestovní kanceláře, Roman. Roman nás o všem informoval, většinou i pravdivě, ale některý jeho infomace nebyly uplně přesný. Například: "Zbývá nám 100 kilometrů." Po hodině jízdy: "Zbývá nám asi 100 kilometrů." No ale mě to moc nestresovalo. Po každý než promluvil do mikrofonu, trošku do nej zafoukal, aby se přesvědčil, že funguje, čímž nám vždycky spolehlivě profouknul ušní dutiny. Někteří spáči také uplně nepochopili jeho ranní probuzení, kdy do mikrofonu z ničeho nic zakřičel: "Tak co, j-j-jak ste se v-v-vy-vyspali?" (Zapoměl sem napsat, že trochu koktal.) Ale jinak to byl supr týpek a já docela bral.

No takže po tom, co sme dojeli nám Roman zašel vyfasovat klíče od ubytek. To musel být asi docela výkon, protože frantíci považují svojí mateřštinu za světový jazyk a proto všechny ostatní světové jazyky naprosto odmítají a hodlají se bavit jenom francouzsky.

No naše maxigrupa nakonec skončila celá v jedný budově asi 100 metrů od lanovky. Kromě nás tam skončil i "pan Doktor", který když zjistil, že je tam i naše grupa, údajně prohlásil: "No potěš pán Bůh." Já sem bydlel s Ivicou, Láďou a Jankou (která nás pořád bila - mě a Láďu).

Večer po vybalení sme se sebrali a šli pařít ze zásob k někomu, už si ani nepamatuju ke komu (asi ke Zdeňce). Překvapením pro mě bylo, že jsme skončili poměrně brzo rozhodně někdy před dvanáctou a to sem nečekal.

Den třetí

Vstali sme v 8. Oknem na terasu bylo vidět na vesnici a protější hory, za kterými vycházelo slunce, prostě paráda. Po snídani asi kolem půl desátý se nám podařilo se vykopat na lanovku. A vyjet do lyžařskýho centra. Aussois je docela malý centrum - asi 4 sedačky a asi 5 pom. Pomy byly docela hustý, alespoň na mě. Vedly: do kopce, z kopce, do zatáčky (skoro pravej úhel) a do brutálních kopců (skoro sem měl pocit, že sedim ve výtahu - víc než 60% stoupání).

Vzhledem k tomu, že sme bydleli kousek od lanovnky, tak sme si zajeli domu na oběd a pak zpátky (stejně tak i ostatní dny).

Celý den bylo počasí bez mráčku. Mělo být 15 pod nulou, ale nějak to nebylo cítit. Sněhu bylo relativně dost.

No večer sme zase někoho přepadli a zase sme skončili nějak brzo.

Den čtvrtý

Probíhal uplně stejně jako den třetí.

Ivě se podařil zajímavý kousek během jízdy na pomě. V místě, kde jela poma z kopce z neznámého důvodu upadla a chvíli se nechala pomou vléct. Na mojí radu, aby se pustila se pustila a spadla podél pomy doleva hlavou dolu z prudkémo srázu, kde uvízla hlavou dolů v hlubokém sněhu. Přemýšlel sem, jestli ji tam mám nechat samotnou, ale nakonec pouštím pomu a pomáhám jí cennými radami jako: "Dej si lyže pod sebe!" apod. Iva leží hlavou dolu a má záchvat smíchu. Kolem projíždějící lidi nejdřív koukají, co se děje a pak dostávají záchvat smíchu. Iva předvádí gymnastické kousky a nakonec se zvedá a vylézá nahoru. Podařilo se jí pobavit spoustu lidí. Ja sem jenom litoval, že nemám kameru nebo foťák.

Taky se jí podařilo ohnout mi hůlku (teda spíš tátovi).Čekám na ní a Ivica si to přihasí, že udělá oblouček a zastaví nademnou. Neodhadne ale poloměr zatáčky svých lyží a napere to do mě. Jednou hůljkou zaraženou podemnou držím mě i Ivu, abysme se nesvalili z kopce a druhou zarážím nad sebe aby na mě iva nespadla. Nakonec to vychytávám, ale za cenu ohnutí hůlk na kterou se svalí Ivica.

Tenhle den byl pro Ivicu vůbec úspěšnej, ještě se jí podařilo hodit záda na hrbolku kousek od spodní stanice sedačky a snad ještě nějakej zábavnej pád. Taky se jí podařilo ohnout její - půjčenou hůlku - a to hned dvakrát.

Den pátý

Den pátý byl vlastně třetí kritickej den a proto sme se s Ivou dohodli, že pojedeme na běžky. Hned ráno bylo hnusně - trochu sněžilo, hodně foukal vítr a byla mlha.

Po prodloužené snídani sme vypadli a došli si do běžkařskýho centra, asi kilometr od Aussois. Bylo tak 10 pod nulou a proto sem aplikoval modrý extra. Během prvních mětrů jsme zjistil, že zase prokluzuju (mě se snad nikdy nepodaří normálně namazat).

Cesta vedla prvních pár set metrů otevřenou krajinou, kde stopa vůbec nebyla vidět, pak se schovala do lesa. V lese jsem zjistil, že se dá vcelku dobře bruslit a tak sem se ani nesnažil přemazávat. Na začátku sme dali nějaký losery, což mi zvedlo sebevědomí a hned se mi jelo líp.

Původně sme měli zvolenou trasu o délce 25km. Díky dokonalému francouzskému značení a tomu, že byly protažený jiný cesty, než ty, co byly vyznačený v mapě sme asi po hodině byli v polovině trasy. A to bez toho, aby sem se dostali k monumentalnímu skalnímu útvaru "Monolithe", zakreslenému v mapě. Vrátili sme se teda zpátky téměř na začátek cesty a tentokrát trefili delší variantu. Monolithe byl zajímavý, vysoký asi 30m, pěkně oskobovaný. Dojeli sme zase do nevzdálenějšího bodu a vrátili se cestou, kterou už sme dvaapůlkrát absolvovali na začátek. Nakonec myslim, že sme těch 25 dali.

Den šestý

Nad vrcholky protejších hor si vítr hrál s několika oblaky. Kolem desátý sme vyjeli lanovkou do mraku a zjistili, že mraky se drží jenom v dolní části sjezdovek a nahoře se dá normálně lyžovat.

Kolem poledne vítr fouknul mrak i na dolní část sjezdovky, takže sme sjeli dolů do města na oběd (tentokrát lanovkou, odmítnul sem to sjíždět v mlze, ve který sem nevěděl, jestli jedu z kopce nebo do kopce).

Láďa odcházel z oběda dřív a tak sem ho poprosil, aby mě procinknul, jestli se bude dát nahoře lyžovat. Nakonec sme se ale s Ivou dohodli, že půjdeme radši na procházku.

Šli sme na pevnost v údolí, která byal vidět pohledem z naší terasy. Pevnost byla docela nudná, ale byla z ní vidět zřícenina a další pevnost. Rozhodli sme se, že půjdeme i na ně. Cestu sme zkrátili hlubokym sněhem, kde nikdo před náma nešel (potom i kus po cestě vyznavačů sněžnic). Hluboký sníh přenesl Ivicu do dětských let a tak si začvachtala v hlubokym sněhu (doufam, že z toho budou nějaký fotky). Dělala andělíčky, válela sudy, no prostě jako malej Jarda.

Zřícenina i druhá pevnost byly zajímavější něž ta první a tak sme si všechno pěkně prohlídli.

Večer sme asi zase u někoho pařili. Už ani nevim u koho. Vim ale, že v jedenáct sme skončili, aby sme se vyspali na zitřek.

Den sedmý

Ráno sme si přivstali a naprdelili se do autobusu, který nás odvezl do Le Orelle. Odtud nás asi nejdelší lanovka, jakou sem kdy jel, odvezla pod "Morénu", do centra 3 údolí. Projeli sme, co se dalo. Trochu mě zklamalo, že sjezdovky nebyly tak dobře upravený jako před pěti rokama, kdy sem tam byl.

Lyžovali sme s přestávkou na oběd až do 4. Celý den bylo počasí bez mráčku.

Večer byla zajímavá párty. Michal ukecnul slib, že když bude Bára zpívat, udělá striptýz, což nemohlo projít bez povšimnutí. Takže po chvilce nacvičování s Bárou osamotě v pokoji (nevim, co tam nacvičovali), opravdu předvedl představení. V Bářinejch jednodílnejch plavkách. Ondra začal tvrdit, že to nesjou plavky Báry, ale jeho. Takže je musel předvést. Byl opravdu vtipnej, když si do nich strčil i celou bagetu :D. (Tu pak měli údajně k snídani s tvarohem ;). Pak se začala nabízet Zdeňka "že by vystřídala chlapy". No akce ale nakonec nebyla žádná.

Den osmý

Ráno zase krásně sluníčko. S přestávkou na oběd jsme celý den prolyžovali na oblíbený pomičce.

Večer jde část skupiny na snow-tubing (čti "snoučubink"). Já si nakupuju zásobu vína na večer a na zítřek do autobusu. Potom balíme a rozjíždíme párty u nás. Končíme kolem druhý.

Den devátý

Ráno vyklízíme apartmán a stěhujeme se do busu. Zabíráme místa vpředu, aby celá grupa seděla tentokrát pohromadě. V 10 sme připraveni k odjezdu, ale autobus ne. Tak se část skupiny vydává na hodinovou procházku na pevnost.

Po návratu k autobusu k autobusu zjišťujeme, že došlo ke konfrontaci. Část cestujících mimo naší skupinu nebyla ochotna přijmout nový zasedací pořádek. Což údajně rozlousknul Roman v okamžiku, kdy už vše bylo vyřešeno tím, že se bude sedět tak, jak cestou do Aussois. Takže naše skupina je zase rozházená po celym buse. Předpokládaná pařba se nekoná a tak do prahy přivážim flašku vína a dva energy drinky.

V Praze sme v předpokládaný čas (cca 5 hodin), což sem nepředpokládal.

Zajímavé cintáty (před smrtí)

"Já jezdim často, já jezdim rád, občas si i skočím." - závodní rozdělovač rekreačních pobytů v Andělovi na horách.

"Já bych vystřídala chlapy." - Zdeňka chce dělat striptýz.

"" - Láďa drží bobříka mlčení v autobuse.

"Láďa! Láďa! Láďa! Martina! Martina!" - grupa povzbuzuje pár v většímu sexuálnímu výkonu.

"Miláčku nemusí pršet, stačí když kape." - Michal dovídající se o minulosti Janičky.

"Já ho pořád mlátim." - Janka o Láďovi.

"Miláčik, poď mi vydrbat záda." - Janka.

Nejoblíbenější písně: Máňo chci s tebou mít dítě (Šuky šuk parchant malý), Ja děngy propil v báre, To ta Heľpa (češi prej konečně zjistili, o čem se tam vlastně zpívá).

Diskuze